Mapy jsou k ničemu, když neumím maďarsky a slunce pálí

   S raním nadšením se vydávám na procházku k jezeru a těším se na odpočinkový den.

Je teprve něco po osmé, a venku je klid a trochu oblačno, vypadá to, že mě může přepadnout klidně liják, ale řešit to budu, až  když ta situace nastane.

  K jezeru dojdu celkem brzy, potuluji se po okolí, a nenapadá mě, co bych tu mohla dělat, takže se rozhodnu popojít kousek dál, až se dostatešně projdu, pak se vrátím a lehnu si a budu celý den odpočívat, a pokud na to přijde třeba se trochu smočím..

 

  Maďarské vesnice jsou typické svými domky, úzkými uličkami a stormořadím, především višňovými stromy. Těžko to dokážu přesně popsat. Spíše mi to přijde jako zahrádkářská kolonie, než oblast, kde se bydlí. Proto je to pro mě nevšední a působí to velice mile.  

 Procházím se okolo, a vydám se kamsi mezi pole. Jenomže cesta se zdá být nekonečná, v dálce vidím jen dálnici, kam se dostat nechci, takže se vracím a pokračuji jinam. Tak nějak se ocitnu opět u nějakého dalšího jezera s oplocením, obcházím to místo, a ani si nevšimnu, že se rozjasnilo a sluníčko začalo pěkně pálit. Ani mi to nepřijde, ale chodím už několik hodin. Nevím, kde jsem ale u hlavní silnice kam dojdu je tabule s mapou. Opět v ní pátrám, ale tak nějak jsem bezradná, když nevím, na jakém místě se konkrétně nacházím. Napadně mě si mapu vyfotit, a když se pak kousek posunu, docela se mi to přece jenom hodí, protože podle názvů ulic na domech nebo na plotě se dostanu do centra vesnice Nyékládháza. Na výslovnost se mě prosím nikdo neptejte! 

  Je to spíše městečko, než vesnice, nacházím tu Coop a koupím si další litr vody a rovnou dva nanuky! Venku začíná tak nějak přitápět. Podle mapy, bych měla dojít k dalším jezerům, ale mate mě vyznačená trasa vlakem - jestli se tam musím dopravit veřejnou dopravou tak to vzdávám, ale něco mi říká, že to půjde i jinak. Dostávám se k vlakovému nádraží, kde to vypadá celkem opuštěně a zastarale, ale fungující. Je tu pár barů či hospod, a já se odvážím do jedné zajít a optat se, zda-li mohu využít jejich toalety. Uvažuji, že slovo toaleta  by mohlo být pochopeno bez potíží, ale vzpomenu si na včerejší den v Miškolci, a přepadne mě obava, jestli mě paní tenorkát nebude chtít poslat do úschovnu zavazadel na nádraží. Naštěstí paní za barem nemá nejmenší problém, a já taky už ne :)

  Nevím jestli jdu tam kam mám, ale prostě jdu. Před sebou vidím železniční most, nebo možná bych to měla nazvat železný zrezivělý most, a podle mapy bych se měla nacházet na trase tam, kde vedou koleje k jezerům. Přejdu tedy most a opravdu tam koleje jsou, a vypadají nevyužívaně a tak to risknu a vydám se po nich. Pochvíli zjišťuji, že tudy vlak nejel hodně dlouho a tak jsem ráda, že celá cesta kterou jsem doposavad ušla není marná.      

  Začínám být celkem uchozená a uvědomuji si, že jsem se na sluníčku docela přismahla, a to nemusí dopadnout moc dobře. Sice jsem došla k jezeru, ale nenacházím dobrý přístup k vodě, takže nakonec po nějaké době prodírání se křovím se rozhodnu jít zpět. Zjišťuji, že jsem sešla kousek z trasy a tak se snažím držet směr podle vyfocené mapy a instinktu a věřím svému orientačnímu smylu. Jsem fakt unavená a mám docela hlad. Dojdu pak k nějakému dalšímu oplocenému jezeru, ale není to které jsem viděla předtím, protože elektrárny jsem předtím neminula. Netrvá to vůbec dlouho a předemnou to vypadá jako nějaká vesnice. Pomyslím si, že jsem možná úplně někde jinde a vůbec nevím jak se dostanu zpět. Přicházím do vesnice a já ucítím takový klid, jako když se po dlouhé době ocitnu doma, v místě kde to znám. Tuhle část vesnice nepoznávám, ale vnitřně se citím spokojeně a klidně, věřím tedy že jsem správně tam, kde mám být. Padnu pod nejbližší strom do stínu a schladím se vodou z lahve a přemýšlím, jak zjistím kde jsem. Napadně mě najít nejbližší autobusovou zastávku a pokusit se to zjistit podle jízdního řádu, a sotva na to pomyslím, okolo mě jede autobus a vidím, že se otočí, zastaví a už neporkačuje dál. Vydávám se tedy k autobusu. Na papír jsem si napsala Mályi, abych mohla ukázat řidiči, kam se potřebuji dostat. Podle toho co je na autobusu nasáno, hádám, že trasa je Mályi – Miskolc – Mályi, tudíž jsem zřejmě správně, ale raději si to potvrdím. Pan řidič se mi nejprve snaží vysvětlit, že jede do Miskolce a za jak dlouho, ale pak mu ukážu papír, a rukama se snažím vysvětlit, jestli místo kde jsem je Máyli. Pan to pochopí, a mě ještě napadne se zeptat na záchytný bod Coop, a tak mi ukáže směr a já už úplně vyčerpaná z posledních sil najdu cestu zpět ka hlavní silnici. Můj plán je koupit si něco k jídlu a sednout si do stínu. U silnice ale nenacházím žádné příhodné místo, kde bych se mohla usídlit, tak jediné co si koupím je sladké pití a nejbližší cestou jdu zpět k prvními jezeru. Je tam něco jako kiosek, kde si objednám Langoš a malé pivo. V tom horku na takové jídlo bych jindy neměla pomyšlení, ale mám takový hlad, že mi to docela bodne. Potom sebou nachvili plácnu pod strom a odpočívám do té doby, než mě začnou ojídat mravenci. Jdu se tedy přemístit k lavici se stolem a všechno z dnešního dne sepsat.

  Myslela jsem si, jak budu mít odpočinkový den. Číst z mapy není tak jednoduché, když neumím maďarsky, a když slunce pálí a není se kam před ním schovat, co naplat s mapou!

  Pravdou je, že bych ale neměnila tento den za den strávený ve městě. Svým způsobem to odpočinkový den byl, sice aktivně, ale poznala jsem okolí jiné než městské.

  Volá mi Alex, a ptá se kde jsem, protože se jedou vykoupat k jezeru. Tak se sejdeme tady a pak společně pojedeme domů autem. Mám ušetřenou jednu cestu, jsem trochu spálená, ale není to zas taková hrůza. Společně s Alexem a jeho kamarádem jdeme zakončit den na pivko, kde jsme byli včera.

  Dostala jsem odpověď od rodiny v okolí Debrecenu, kam jsem psala ohledně dobrovolné práce. Spočívá to v tom, že jsem se registrovala na komunitě Workaway, kde za roční členský poplatek pak mám možnost v různých státech světa najít ubytování a stravu na oplátku za nějakou práci. Práce je většinou 4 až 6 hodin denně, pět dní v týdnu. Jedná se o práci na zahradě, na farmách, v hostelu, nebo výpomoc s angličtinou, v podstatě cokoliv. Takových možností je více, dalšími jsou napřáklad WWOOF, nebo HelpX. Často se ale stává, že hostující se neozývají nebo nemají místo, ale tentokrát to vyšlo a já tedy pobudu u rodiny na vesnici v blízkosti Debrecenu. 

 

 To je můj zítřejší cíl. Těším se na novou zkušenost, a uvažuji, že se svezu dolů na jih stopem, bude to určitě zase nový zážitek.